Vnímání vlastního těla a estetické zákroky: co je dysmorfofobie (BDD) a kdy hledat pomoc?

Co je dysmorfofobie (tělesná dysmorfická porucha)?

Dysmorfofobie je stav, kdy člověk vnímá jeden nebo více rysů svého vzhledu jako vadu a velmi mnoho času se jimi zaobírá. Daný rys je často tak malý, že si ho ostatní nevšimnou nebo ho nepovažují za důležitý. Britská Národní zdravotní služba (NHS) tento stav definuje jako problém duševního zdraví a jasně uvádí: prožívat jej neznamená, že je člověk ješitný nebo posedlý svým vzhledem; může být velmi tíživý a ovlivňovat každodenní život.

Obava se nejčastěji týká obličeje: pleti, nosu, rtů, vlasů, linie čelisti. Ohniskem úzkosti však může být kterákoli část těla. Může se objevit v jakémkoli věku; nejčastěji začíná v dospívání a v mladé dospělosti a postihuje ženy i muže. Příčina není zcela známa; uvádí se, že může souviset s výskytem podobného stavu, obsedantně-kompulzivní poruchy nebo deprese v rodině a se zesměšňováním či šikanou v dětství.

Je tu důležitý rozdíl. Být občas nespokojen(a) se svým vzhledem, chtít nějaký rys změnit nebo uvažovat o estetickém zákroku tuto poruchu neznamená. Rozdíl je v intenzitě úzkosti, v čase, který zabírá, a v tom, nakolik omezuje život.

Jaké příznaky stojí za pozornost?

Následující chování a myšlenky jsou při tomto stavu časté. Jednotlivě je mnohé z nich něco, co občas dělá každý; podstatné je, zda jsou trvalé a působí trápení.

• Intenzivní a trvalá úzkost týkající se určité části těla, zejména obličeje
• Časté srovnávání vlastního vzhledu s ostatními
• Velmi časté pohledy do zrcadla, nebo naopak úplné vyhýbání se zrcadlům a fotografiím
• Dlouhé zaobírání se make-upem, vlasy, oblečením nebo držením těla, aby se zakryl rys vnímaný jako vada
• Mačkání, vytrhávání a šťourání do kůže ve snaze ji vyhladit
• Opakované vyžadování ujištění od blízkých ('nevypadám špatně, že ne?') a neschopnost se jejich odpovědí uklidnit
• Vyhýbání se práci, škole, setkáním s přáteli nebo fotografování kvůli vzhledu

Pokud se tento stav neléčí, může ovlivnit pracovní život, společenský život a vztahy; může vést k depresi, sebepoškozování a sebevražedným myšlenkám. NHS zdůrazňuje, že se neočekává, že by příznaky bez léčby samy odezněly, časem se mohou zhoršovat a žádat o pomoc není nic, za co by se člověk měl stydět.

Jak často se vyskytuje u zájemců o estetické zákroky?

Systematický přehled, který shrnul studie z různých prostředí, odhadl výskyt dysmorfofobie u dospělých v běžné populaci přibližně na 2 procenta. Ve stejném přehledu byl tento podíl u zájemců o estetickou chirurgii obecně přibližně 13 procent, v ambulancích kosmetické dermatologie přibližně 9 procent a u zájemců o estetickou úpravu nosu přibližně 20 procent.

Jiná metaanalýza zaměřená na pacienty estetické chirurgie a dermatologie ukazuje podobný obraz: u pacientů estetické chirurgie v průměru 15 procent, u dermatologických pacientů v průměru 13 procent. Nejdůležitějším zjištěním této studie však nejsou průměry, ale rozpětí: v jednotlivých studiích se podíly pohybovaly od 2 do 57 procent.

Tato čísla čtěte opatrně. Studie byly provedeny v různých zemích, s různými screeningovými dotazníky a většinou u pacientů chirurgie nebo dermatologie; údajů specifických pro zájemce o nechirurgické zákroky, jako jsou výplně a botulotoxin (lidově 'botox'), je méně. S jistotou lze říci toto: u zájemců o estetické zákroky je tento stav výrazně častější než v běžné populaci a často zůstává nepoznán.

To neznamená, že každý, kdo chce estetický zákrok, má problém s duševním zdravím. Velká většina zájemců tuto poruchu nemá. Čísla jen ukazují, proč je nutné, aby lékař na tuto možnost při vyšetření myslel.

Odstraní estetický zákrok tuto úzkost?

Většinou ne. Ve studii, která zkoumala 200 lidí s diagnózou dysmorfofobie, podstoupily přibližně dvě třetiny účastníků nepsychiatrickou léčbu, jako je dermatologická léčba nebo operace; tyto léčby příznaky poruchy upravily jen zřídka. K podobnému výsledku dospěla i dřívější studie téže výzkumné skupiny u 289 lidí.

Kritický přehled tohoto tématu uvádí, že dostupné publikace ukazují u většiny těchto lidí na špatný výsledek po estetických zákrocích. Stejný přehled poctivě doplňuje i výhradu: prospektivních, dobře navržených studií je málo a nelze zcela vyloučit, že někteří lidé s mírnými příznaky, jejichž úzkost se omezuje na jedinou oblast, mohou mít ze zákroku prospěch. Proto se nerozhoduje paušálně, ale rozhodují lékaři, kteří posoudí situaci konkrétního člověka.

Proč výsledek často nestačí, souvisí s tím, kde problém leží. Zdrojem trápení v tomto stavu není ani tak tvar tkáně, jako spíše to, jak je daná oblast vnímána. I když je zákrok technicky úspěšný, člověk může výsledek považovat za nedostatečný, úzkost se může přesunout na jinou oblast nebo může začít hledání dalšího zákroku na stejném místě. Protože každý zákrok má svá rizika, tento kruh rizika hromadí, aniž by přinášel užitek. Téma opakované touhy po zákrocích rozebíráme zvlášť v článku „Mýtus Botox a výplně jsou návykové, kdo jednou začne, už nepřestane – co říká věda?“.

Otázky, které si mohu položit

Následující otázky jsou upraveny podle screeningových otázek, které lékařům doporučuje anglická instituce pro zdravotnické doporučené postupy NICE. Lékaři je používají, aby pochopili, nakolik úzkost ovlivňuje každodenní život.

• Dělám si velké starosti se svým vzhledem a přál(a) bych si na něj myslet méně?
• Které konkrétní rysy mého vzhledu mi vadí?
• Kolik hodin během běžného dne myslím na svůj vzhled? (Doporučený postup považuje za nadměrné více než jednu hodinu denně.)
• Jak tato úzkost ovlivňuje můj život?
• Ztěžuje mi vykonávat práci nebo být s přáteli?

S ohledem na estetické zákroky může být užitečné přidat i tyto otázky: Ulevilo se mi po zákrocích, které jsem už podstoupil(a), nebo jsem brzy začal(a) hledat novou vadu? Navštívil(a) jsem kvůli stejné potíži více lékařů? Dokážu blízkým uvěřit, když řeknou 'nic nevidím'? Myslím si, že bez zákroku se můj život nezlepší?

Nejde o test a nemá žádné body. Odpověď 'ano' neznamená diagnózu; odpověď 'ne' zase neprokazuje, že problém neexistuje. Pokud vás vaše odpovědi znepokojují, je to dostatečný důvod promluvit si s praktickým lékařem nebo s odborníkem na duševní zdraví.

Co znamená, když lékař zákrok odloží nebo nedoporučí?

Když lékař řekne 'teď to dělat nebudeme' nebo 'tento zákrok vám nedoporučuji', může to zabolet. Většinou to však ukazuje, že vám lékař naslouchá a nemyslí jen na zákrok, ale na vás. Doporučený postup NICE doporučuje, aby lékaři u lidí, kteří chtějí estetický nebo dermatologický zákrok, na tuto možnost pravidelně mysleli a aby lidi s podezřením na poruchu posoudil odborník na duševní zdraví se zkušenostmi v této oblasti.

• Pokud je malá pravděpodobnost, že by vám zákrok ulevil, lékař vás chrání před rizikem, z něhož nebudete mít užitek.
• Vyhledat nejprve podporu zaměřenou na samotnou úzkost činí pozdější rozhodnutí zdravějším.
• Odložení většinou neznamená zavřené dveře, ale změnu pořadí: nejprve posouzení, potom rozhodnutí.
• Odborník, který bez otázek přijme každé přání, není bezpečnější než lékař, který dbá na váš prospěch.

Když lékař zákrok nedoporučí, je užitečné zeptat se na důvod, místo abyste hned šli jinam. Pokud jste podobnou odpověď dostali od více lékařů, je to informace, nad kterou stojí za to se zamyslet. Na co dbát při výběru lékaře a zařízení, uvádíme v článku „Výběr kliniky a lékaře pro estetickou medicínu“; obecný rámec pro ty, kdo o zákroku uvažují poprvé, najdete v článku „Průvodce pro ty, kdo jdou na zákrok estetické medicíny poprvé“.

Jak velký vliv mají sociální sítě a filtry?

Neustálé sledování upravených a filtrovaných obrázků může změnit představu o 'běžném' obličeji. V kvalitativní studii založené na rozhovorech s 24 ženami, které podstoupily výrazně přehnanou výplň rtů, většina účastnic uvedla, že sociální sítě ovlivnily jejich představy o kráse; výzkumníci to popsali jako postupný posun vnímání v čase. Jde o malou a vybranou skupinu; příčinnou souvislost to neprokazuje. Přesto je to dobrá připomínka, abyste rozhodnutí o zákroku nedělali podle snímku na obrazovce, ale podle vlastního obličeje v zrcadle a podle lékařského vyšetření. O zájmu mladých lidí o zákroky se dočtete v článku „Estetická medicína u dospívajících“.

Mám obavy o blízkého člověka, co mohu udělat?

• Místo debaty o 'vadě', kterou vidí, berte vážně trápení, které prožívá: věta 'vidím, jak moc tě to vyčerpává' pomůže víc než 'nic ti není'.
• Opakované ujišťování o vzhledu přináší krátkodobou úlevu, předpokládá se však, že úzkost živí. Místo ujišťování navrhněte, že společně vyhledáte pomoc.
• Vyhněte se nálepkám jako 'ješitný' nebo 'posedlý' a posměchu; tento stav není volba.
• Navrhněte návštěvu praktického lékaře nebo odborníka na duševní zdraví; pokud bude chtít, nabídněte, že ho na schůzku doprovodíte.
• Nenaléhejte na nový zákrok a nesnažte se zákrok ani zakazovat; navrhněte, aby rozhodnutí padlo až po posouzení.
• Pokud zaznamenáte beznaděj, výroky jako 'nechci žít' nebo známky sebepoškozování, nenechávejte ho samotného a přivolejte akutní pomoc.
• Dbejte i na vlastní hranice a zdraví; být nablízku může být vyčerpávající.

Existuje účinná léčba?

Ano. NHS a NICE doporučují k léčbě tohoto stavu dva přístupy: kognitivně-behaviorální terapii a určitou skupinu antidepresiv. Kognitivně-behaviorální terapie se zaměřuje na rozpoznání situací, které úzkost spouštějí, a na změnu reakce na ně; většinou zahrnuje postupné vystavování se situacím, kterým se člověk vyhýbá, a omezování chování, jako je kontrolování v zrcadle. Při léčbě léky se používají antidepresiva působící přes serotonin. O tom, který přístup, kdy a jak dlouho použít, rozhoduje odborník na duševní zdraví; při závažných příznacích lze doporučit obojí současně.

O síle důkazů je třeba mluvit otevřeně. Cochranův přehled uvedl, že v té době existovalo jen málo malých randomizovaných kontrolovaných studií, podle nichž může být prospěšná jak léčba léky, tak kognitivně-behaviorální terapie, a že je nutné zjištění zopakovat. Tyto léčby jsou tedy možnosti doporučované institucemi, u nichž existují důkazy o účinnosti, ne každý však reaguje stejně a uzdravení vyžaduje čas.

Jako první krok se můžete obrátit na psychiatra přímo nebo prostřednictvím praktického lékaře. Začátkem může být i to, že své obavy otevřeně popíšete lékaři, se kterým jednáte o estetickém zákroku; lékař vás může odkázat na vhodného odborníka. Mezitím může pomoci pravidelný spánek, pohyb a čas strávený s lidmi, které máte rádi, léčbu to však nenahrazuje.

Závěr

Pokud starost o vzhled zabírá většinu vašeho života, problém s velkou pravděpodobností není v zrcadle, ale v úzkosti samotné – a na tu existuje účinná pomoc. Estetické zákroky v této situaci většinou očekávanou úlevu nepřinesou. Lékař, který zákrok odloží nebo nedoporučí, nestojí proti vám, ale na vaší straně. Požádat o pomoc není slabost, ale začátek řešení problému ze správné strany.